Zápis n°2

23.05.2017

Přemýšlím nad tím, jestli je něco příjemnějšího než sedět na balkoně v pyžamu a poslouchat déšť a bouřku.

Snažím se natáhnout nohy, zavřít oči a poslouchat. Soustředit celé svoje bytí do poslechu každé jedné kapky, která dopadá dolů, ze shora dolů a níž, až sebou pleskne o beton a roztříští se vlastní vahou.

Moc mi ta řízená relaxace ale nejde. Každá kapka mi připomíná Annu, která také v určitou chvíli padá dolů, níž, ze shora až na beton, kde sebou plácne a pod tíhou svého vlastního těla, té fyzické schránky, se roztříští. Moje myšlenky najednou sklouzávají někam úplně jinam, než k tomu, že je klid, čas odpočinku a spočinutí. Nutím se k tomu, abych skutečně na nic nemyslela. Ale nejde mi to.

Pod tíhou stresu padám dolů a jen čekám, kdy přijde onen tříštivý okamžik. A přemýšlím nad tím, jestli ho budu schopna poznat, anebo mi tato skutečnost dojde až zpětně. Až se budu snažit poskládat se zpět do nepravidelného, rozpínajícího se tvaru.

A také se bojím. 

Toho, že neunesu tíhu, kterou si sama nakládám, a vrátím se zpátky. Tak daleko a hluboko, na začátek cesty, kterou jsem ušla od doby, kdy jsem se začala léčit. Bedlivě, až úzkostně pozoruji své nálady, pocity a rozmary a snažím se je analyzovat. Zařadit do správného šuplíčku, který má nadepsáno "normální". Pokud zažívám emoci, pak žiji, ale ještě je důležité si uvědomit, jakým způsobem ji prožívám. Toužím po normálnosti, nechci si dovolit výstřelky. Bojím se si je sama přiznat, natož o nich mluvit a sdílet je. Bojím se odsouzení, nepochopení a zbavení svéprávnosti. Bojím se návratu, který nezpůsobuje stejné pocity, jako když se člověk po dlouhé cestě vrací domů, cítí vůni šeříků na zahradě a vidí kouř ohně, u kterého přátelé a rodina opékají buřty v družném smíchu. Tenhle návrat je jiný. Je to opak bytí. Nebytí. Statické přetrvávání sama v sobě, které přináší nicotu.

Ačkoliv dodržuji zásady psychohygieny (nebo se o to alespoň snažím), jsou okamžiky, kdy se mi nedaří zvládat náhlé vypětí. Chvíle, kdy je všechno příliš hlasité, barevné a ochromující. 

V takových případech se otáčím a hledám klid.

Analyzuji. A spokojeně usínám - dnešek jsem zvládla jako normální člověk. Proud myšlenek se ustálil a hlava zklidnila. Dnes budu moci spát, a ráno vstávat až mi zazvoní budík. Už neberu večerní léky.

Úzkost a strach k životu lidí normálního druhu patří, bylo mi to řečeno a ke stejnému názoru jsem dospěla pozorováním.

© 2017 Deník Anny. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky