Zápis n°8

Otáčím se ohlížím se na cestu, kterou jsem ušla. Zatím.

Je jen nejasně ohraničená stromy, mha se drží ve větvích a ostrý vzduch řeže v nose.

Kde je krev, kterou jsem potila, když jsem hledala důvody, proč zůstat na živu? Kde jsou slané slzy, které zavlažovaly mé rozpraskané tělo a pálily v mých ranách? Sama jsem se zavřela do vězení uvnitř sebe. Maltou mi byl smutek a cihlami nenávist, kterou jsem sama proti sobě vrhala jako při kamenování. Mouchy oplodní moje tělo. Červi budou obcovat s mými vnitřnostmi. Moje napnutá střeva budou vesmírnými mosty do světů, které nikdy neuvidíme. Vznáším se jako Země ve Vesmíru, jako kolibřík pijící nektar z květů hltám svoji krev. Rozpínám se s Vesmírem a uspokojení dojdu v nicotě. Rozptýlená na prach, miliony částic mého těla doputují k branám věčnosti, kde spočinou stejně jako lidé spočívají během svého pozemského života spánkem klidných a spravedlivých. 

Sama si nasazuji trnovou korunu, sama si vkládám na záda kříž, který jsem si stloukla. Až se sama ukřižuji, tak můj duch povstane z mrtvých. Můj duch vložen do pomíjivé schránky. Uhnětené z vody, kterou piji a země, po které kráčím obalená v maso a kosti. 

Anebo to nejsem já, kdo se sám spasí? Je můj život vkladem duše do pomíjivého obalu? Cítím ruku a přítomnost Toho, který mne stvořil. Ruce, které mne nesly, ústa, z kterých jsem mohla pít. Lásku, kterou dostávám, ikdyž ji nezvládám opětovat. Touhu žít, která není moje, jen do mě byla vložena a já ji za svou přijala.

Z pekla jsem byla vytažena. Vrácena do světa živých marně hledám místo, kde bych mohla spočinout... Byla jsem vytažena z hloubky světů, které nevidíme. Byla jsem znovu zrozena v bolestech svých, za skučení příbojů tisíců moří jsem se vrátila.

Bolest, kterou cítím, jako kdyby mne zasypávalo tisíce skleněných střepů, které se odrážejí v očích mrtvých, kteří se pro mě vrátili na tenhle svět. Moje milovaná teta, můj dědeček. Dnes ale nepřišli pro mě. Dnes s nimi nepůjdu.   

Až se zhroutí nejkrásnější stavby světa, až se vypaří moře z žáru horka. Až vlk přestane honit laň a až budou květiny hnít v květu. Tehdy budu stát na skále, pevná, neoblomná a hrdá.