Zapis n.23

Jedna z věcí, kterou jsem si vždycky přála a nikdy si o ní nedovolila snít bylo žít v zahraničí.

Vybavuje se mi úryvek "a přišlo sedm let dobrých". Sedm? Dá se to snést? Sedm dobrých let?

CO když Bůh mi už sedm let špatných, hubených seslal. A tenhle rok je rokem prvním. Prvním ze sedmi. Těch dobrých.

Cítím se požehnaná.

Vím, že jsem vyhrála.

Způsobem sobě vlastním jsem se vrhla do oka hurikánu, objala jej a donutila se vyplakat. Moje duše se svíjí radostí, křeči mám z vděku. Kdyby mi někdo před rokem popsal, kam se dostanu za rok. Haha, to jsou ale srandičky. Díky no.

A teď tu jsem. Stojím sama před sebou, opatrná a nevěřím tomu co vidím. A vidím ženu. Dívka dospěla a stala se ženou. Žena-bojovnice. Ta je ve mne ve chvílích, kdy už nemůžu dál a hroutím se. Žena-pečovatelka. Ta je mnou ve chvílích, kdy si nechci dopřát odpočinku. Připomíná mi, jak je důležité pečovat nejen o duši, ale i o schránku. Žena-přítelkyně. Svůdná a půvabná, ďolíčky ve tvářích a strije na pažích. Žena-umělkyně. Ta, která mnou promlouvá, pohybuje tím tělem a stará se o projevy. Žena-Anna. Všechny aspekty spojené v jednu, prolínající se vším.

Možná, že to je tím, že se učím sama sebe milovat. Možná, že to je tím, že v potu tváře dřu a bojuju s depresí, královnou stínu a smutku. Možná, že je to shodou okolností a osudem. Možná vším dohromady.

A cože jsem to vyhrála? Cože jsem se to naučila?

Naučila jsem se že:

Nikdy nepochopím všechno.

Pokud si myslím, že něco nedokážu, tak toho zvládnu stokrát víc.