zápis n.22

Návrat v čase zpět do listopadu 2017.

Vítej v mém světě. Jsem temnotou světla, jsem láskou neřesti a bídou lakoty. Jsem požitkem nemocných a uvolněním rozradostněných. Jsem krásou a nesvárem, jsem bolem a krutostí. Když se budeš snažit mne dohnat, vzdálím se. A pokud se budeš chtít zbavit toho, co jsem do tebe vložil, znásobím své síly a doženu tě na okraj propasti. Jsi má, navždy má. Se vším, co ti patří. Tvým tělem, tvým rozumem a emocemi. Není chvíle, kdy bych tě nechal žít svobodně. Jsi mým majetkem a já si s tebou budu dělat co se mi zlíbí. Navždy. Jsi navždy má. Jsi mým majetkem, jsi mojí touhou. A já tvojí temnotou. Máš pocit, že jsem odešel? Že jsem zmizel? Že jsem tě opustil navždy? Že jsi se mne zbavila?

Jen jsem se schoval, abych se objevil ve chvílích radosti, ve chvílích, kdy mně nejméně čekáš. Máš pocit, že jsi milovaná? Ach, ty hloupá, to si z tebe jen dělá legraci, aby ti mohl pořádně ublížit. Snad si skutečně nemyslíš, že o tebe má někdo upřímný zájem? Je na tomhle světě jeden člověk, který by tě mohl milovat? Já! Miluji tě veškerou svou silou, miluji tě nepolapitelnou vášní a obcuji s tvými emocemi aniž by sis to mohla uvědomit. Když jsi se narodila, byl v tebe vdechnut život, byla jsi odňata lůnu tvé matky, byla jsi duší vloženou do hmoty. A pak jsem přišel. Pohltil tě a zotročil.