zápis n.21

23.03.2018

Od té doby, kdy jsem věděla, že moji zdejší přátelé z Erasmu odjíždějí jsem kontemplovala svůj pobyt. Erasmus je taková zvláštní věc, vrhne vás to do víru jiného světa, nejste pořádně doma ani tady. Očekává se, že budete studovat, ale taky hodně chodit na večírky a pít, protože "to je přece ten studentskej život". Hrozně jsem si tu užívala zimu, první tři měsíce. V únoru mi došlo, že s tím zdaleka není konec a že Gdaňská zima netrvá stejně dlouho jako zima Táborská. 

Pamatuju si jedno listopadový ráno, kdy jsem šla na vlak. Vyjdu před kolej, schody trošku kloužou, zvláštní, nikde nevidím padat déšť. Můj kabát těžkne. Aha! Vlhkost byla ten den k 92%. Nestačila jsem se divit. 

Prosinec byl těžkej, Vánoce se blížily a tma byla seriózně ve tři odpoledne, další světlo v půl devátý ráno. Dny byly šedivý a mlhavý. Při návratu do Tábora jsem se nestačila divit, kolik světla všude bylo, jak je tohle možný?

V půlce února a na začátku března byly mrazy kolem -15/-20. Českých -15 je taková ta teplota, kdy se člověk ráno vzbudí, udělá si kakao a leží před krbem v saténovým župánku, na nohou má chlupatý bačkorky a na fb si dává fotky jak je ta zima ale "jiskřivá". Severní pobaltská zima je jiná. První sníh zůstane ležet a pak se jen postupně přidává jedna vrstva za druhou, vítr fouká okny dovnitř pokojů a člověk spí ve čtyřech vrstvách oblečení, čepici a šále, dvou peřinách a topení je na pětku a i tak je ráno v pokoji šestnáct stupňů. Dva týdny jsem chodila zamotaná jako vánočka do šál a šáliček, šátků přes nos a ústa, dvou párů rukavic a dvojích podvlíkaček. Nohy zdvihám ztěžka, cítím jak jsem ztuhlá a zkamenělá. Jeden den jsem měla venku takový zvláštní pocity, co to je, tohle neznám. Došlo mi, že svítí slunce. Jen tak. Prostě světlo.

Další dny bylo nad nulou, což je tady seriózně prohlášeno za jaro a pak to všechno kleslo zase dolů. 

Jdu se školy domů a padá jemný sníh, taková krupka, krupička z nebes, je tohle ta boží mana? Takhle vypadal ten popílek v těch koncentrákách? Procházím kolem hromady odpadků, která je před zahrádkářskou kolonií už půl roku, jaro má na odpadky blahodárný vliv. Hnijí a smrdí. Občas si říkám, když procházím velice specifickým oparem zápachu, jestli by takhle smrdělo pálící se lidský maso. Mířím z kampusu na kolej, paneláky na kraji lesa, z jedné strany nová moderní čtvrť s business plány jak přitáhnout mezinárodní korporace, fitko a mexická restaurace ve stejný velký prosklený budově jako jsou kanceláře. Hned vedle prodejna aut, umělé kluziště a další budovy. Páteřní SKM vlaková trať "jedinej dopravní počin, který tu funguje, překvapivě z dob Stalina" ani ne 10min od kampusu, kde je i moje fakulta. Stará budova, která vypadá jako typická základka ze sídliště.  Projdeš kampusem, jseš před čtvrtí paneláků, vtlačených mezi nádhernou vilovou čtvrť Oliwa a zahrádkářské kolonie nalevo. Ti šťastnější mají z pokojů výhled na les, ti šťastní mají výhled na město. Zbytek kouká z přízemí do oken sousedních paneláků, komplex uprostřed kterého stojí malý, bílý dům se zahradou. Co je tenhle svět?

Na konci zimy mi došlo, že víc vrstev přináší zejména psychickou pohodu, a pokud fouká silný, mrazivý vítr, tak sebeteplejší kabát nepomůže. Minulý týden byly dva slunečné dny, plánovaly se selanky a vycházky na pláž, možná snad i dokonce piknik, kdo ví. Dneska bylo tak ocelově šedivo, že bych se divila, kdyby tu zůstaly ještě nějaký barvy. Čekám na první jarní déšť, na vodu z nebes, která tuhle zemi ovlaží, prosvětlí a rozsvítí. Na chvíli, kdy začnou holé, zkroucené a rachitické větve obrůstat vybledlými zelenými listy. Po zimě, která doslova brala dech z těla, vysušovala a trestala větrem, je většina z nás cizinců, přeživších do dalšího semestru, přesvědčena, že jaro a léto si zde zasloužíme. Protože jsme ho vybojovali do poslední páry našeho dechu.

Nedávno mi někdo říkal, že prý v dávných časech zamrzal celý Balt a lidé si uprostřed ledového oceánu stavili stánky s občerstvením, co asi prodávali, trdelník? 

Doslechla jsem se, že na jaře kolem kolonie, paneláků, business centra a kampusu kvetou magnólie. Magnólie je moje oblíbený keř. Trochu toho jarního kýče si po tý ukrutný zimě zasloužíme. Ten čas přijde, nemůžu se dočkat.