Zápis n°3

28.05.2017

Zápis z jara 2017

Sedím v expresu z Budapešti přes Brno do Prahy. 

Jsem hodně unavená. Až přijedu do Prahy, tak přestoupím na rychlík do Budějovic, z kterého vystoupím v Táboře, tam mě snad vyzvedne někdo na nádraží a pojedeme autem dvacet minut k mým rodičům. Domů. Kdybych přijela odpoledne, a ne v noci, jako dneska, musela bych nejspíš jet patnáct minut autobusem, to zejména protože všichni řidiči jsou v práci a ve škole, vystoupit na předposlední stanici a jít dalších patnáct minut přes čtvrť řadovek, přes louku, která už je zasíťovaná a je rozpočítána na určitý počet konrkétních parcel, ty jsou rozprodány konkrétním lidem a ti si na nich plánují vystavět své vysněné domy. Když projdu touhle částí, tak se dostanu ke klášteru, jehož jméno není nijak komplikované - Klokotský klášter. 

Zabočím doleva a po staré křížové cestě lemované, ne, to slovo nevystihuje správě charakter cesty, je spíše přesně ohraničena starými lípami. Starými, zkroucenými kmeny stromu, můj oblíbený je ten, který má v kmeni obludnou výduť, do které by se mohlo schovat zhruba šestileté dítě. Strom jako statický prvek krajiny, zdánlivě neměnný pozorovatel změn okolo, svědek pomíjivého života lidí, na první pohled usedlá, věkem sešlá lípa. Já a lípa. My máme jiný vztah. Pozoruji změny nálady v přírodě kolem sebe, není to těžké, po čase se člověk naučí rozeznávat kdy přijde déšť podle vlhkosti vzduchu, bouřka se ohlašuje vzdáleným duněním a těžkou, hutnou atmosférou, která dusí stejně jako suchá buchta ze špatné pekárny. Přeháňky se vyznačuji náladovým větrem a nestálost přírody je odrazem nestálosti lidské duše. I já to cítím. V zimě se holé větve lesknou na tmavém nebi, vypadají jako pařáty zoufalých tvoru, kteří marně vzývají svého boha. Avšak každá zimní noc je jiná a každý zimní den má svůj jedinečný charakter. Ve dne jsou to spíše ruce prosících o smilování. Ve chvílích, kdy napadne sníh, se uklidní a usnou pod měkkými bochánky zmrzlé vody. Zatím jsem nezjistila, jak je možné, ze někdy je voda strukturou podobná spíše prachu a jindy je tak tvrdá, ze vytvoří krustu, kterou je potřeba prolomit, abychom se mohli dostat k tomu měkkému uvnitř. 
Konečně jdu sama pres zasněžené pole a nevidím nikoho okolo, zdá se, že uprostřed města, kde se nachází tento zvláštní prostor, ve kterém žije nesourodé společenství věcí, rostlin a bytostí, není nikdo, kdo by mohl vidět, co dělám. Nadechnu se. Vydechnu. Zopakuji zhruba třikrát, než se úplně uklidním a necítím nic než klid. Sníh pod mýma nohama se ani neproboří, když si sedám na bobek. Tak je zmrzlý. Chvilku vyčkávám. Cítím, že zasněžené pole se změnilo v kluzké sklo, po kterém se nedá chodit. Koukám na kraj cesty a čekám, kdy vyběhne zajíc, který na ledu podklouzne a zlomí si vaz. Nic se neděje.

Cítím zvláštní mravenčení v zádech, které se rozlézá do celého těla, tohle mě už ale nepřekvapuje, za poslední rok jsem si na něj zvykla. Zaráží mě jiná věc - uklidnila jsem se na tolik, že jsem přestala mít potřebu dýchat. Chvíli nad tím přemýšlím a pak tuto skutečnost vyhodnotím jako výhodu, alespoň nenastydnu od studeného vzduchu. Jak tak sedím na zamrzlém sněhu, dostanu myšlenku. Stále se vrací a vrací, opakuje se a nepřestává se objevovat. Chvíli odolávám nutkavému pokušení se jí oddat, ale ona jen mění svůj charakter, ne význam. Protože jsem si ji zakázala myslet, tak se vynořuje přímo přede mnou. Uprostřed louky se vznáší slovo. Hledej. Hledej. Tečka. Otočím se, abych na něj nemusela koukat, ale zjišťuji, že hledej není vázané na místo na louce ale na moji osobu. Putuje se mnou, tak otáčím hlavu a kroutím sebou, abych nemusela na hledej hledět, abych ho nemusela hlídat, kam půjdu, tam půjde taky, kde zemřu, tam zemře taky. Hledej zemře se mnou, stejně jako jen ve mne nalezne život. Vnímám ho jako proroctví, slovo, které se stane činem, ten se stane mnou. Skrze myšlenku vykonávám činy. Analyzuji. Hledej. Co? Kde? Koho? V kom? V sobě? Jinde? Nic mi nedává smysl a proto se nabízí jediné řešení - kopat. Hluboko. Nemám lopatu. Sundávám si rukavice, klekám si na zmrzlý sníh a začínám hrabat. Ráda bych začala, ale sníh je zmrzlý a moje ruce nejsou zvyklé prorážet zmrzlý sníh. Nejde to. Buším pěstmi do krusty, pod kterou tuším vysněnou měkkost.

Po chvíli začínám být unavená a práce nepřináší žádný výsledek. Rozčiluje mne utkvělá myšlenka, led, sníh okolo mne, schovaný pod nepřátelskou krustou ledu. Rozčiluji se a začínám křičet. Buším do krusty. Led nepraská, začnu do něj mlátit oběma rukama, stoupám si a poskakuju na místě tak dlouho, dokud neuvidím první znak nakřápnutí. Bláznivě se raduji nad první prasklinou a oslavuji. Zoufale se směji a snažím se dostat skrz. Palec vklíním do malinké puklinky a snažím se odtlačit naprasklý kus. Bohužel to nejde. Až po delší chvilce se mi podaří odlomit poměrně velký kus ledu, který si chci prohlédnout.  Krystalky jsou zmražené do nenapodobitelných studených obrazců, transparentnost ledu z něj činí ohromnou lupu, která zkresluje pohled na svět. Moji pozornost upoutává nezvyklá skvrna v okolí spodního levého kraje. Zaměřuji svoji pozornost na vybranou část a analyzuji. Sníh, led. Ruka, krev. Rozedřela jsem si prsty do krve, lůžka nehtů mám vyloupaná, nehty se válí na zemi jako konfety po bujarém večírku. Trochu se mi uleví, neumím si ostříhat nehty do pravidelného tvaru, takže tímhle mi odpadá to otravná povinnost. Jediná moje starost je o kus ledu, který mi prokluzuje v zakrvácených rukou. Nebo spíš v prstech podivného tvaru a formy.  Vadí mi, že se mi teď bude se sněhem pracovat mnohem hůř. Nejenže se mi bude hůř odlupovat ledová vrstva (neuvidím na ni skrze krev, která teče z míst, kde byla nehtová lůžka), ale ještě ke všemu bude poskvrněná. Neposkvrněné početí. Tak tak to tehdy bylo, bez krve. Ale já ji tu dnes mám. A můj sníh je krvavý a lepivý, je hnusný a rozbředlý. Po chvíli mi dojde, že teplota krve a krusty je hodně rozdílná a tak se mi podaří krustu rozpustit. Vlastní krví. Mám radost. Ne nadarmo se přece o Češích říká, že mají šikovné ručičky!

Když je díra v krustě velká natolik, že do ní můžu strčit obě ruce, tak si klekám na kolena a začínám hrabat. Archeologické pudy jsou uspokojeny. Krusta skrývala poměrně roztomilý prašan, ve kterém lze uspokojivě hrabat. Po chvíli najdu červenou nit, za kterou se snažím zatáhnout, jenže mi prokluzuje pod upatlanými, ulepenými prsty. Je naštěstí dost elastická na to, abych si ji mohla obmotat kolem zápěstí a mohla pořádně začít táhnout.

Vypadá to na pěknýho macka, pomyslím si. Vybaví se mi chytání ryb s mým tátou, zvláštní, nepamatovala jsem si to předtím. Protože se mi nedaří na zápěstí dostatečně rychle navíjet šňůra, kterou táhnu, tak pomalu poodstupuju od díry, která vypadá, jako sopečný kráter. Je to fajn, moje krev je jako láva, teplá a všude. Směju se nahlas. Vyplašila jsem srnku, která běžela okolo. Po deseti metrech se ozve lehké "plop" a vulkán vyplopne hmotu, která se lehce cuká.

Přemýšlím nad tím, o kterou rybu by se mohlo jednat. Sladkovodní snad? Analyzuji. Dvě velké ryby vedle sebe, super! Jsem fakt šikovná, chválím se pyšně, když jdu blíž. Tak je změříme a uvidíme, větší pustíme a menší si necháme, jo?

Jak já byla překvapená, když jsem zjistila, že to vůbec nejsou ryby. Naštěstí vždycky to, co ztratím, najdu. Tak aspoň, že tak. Jak říká můj táta - tak to teda není nějaká velká hitparáda, co?


Ještě nejsme ani v Kolíně, jsem unavená a jedu vlakem z Brna. Doufám, že nebudu muset jít pěšky. Jsem hodně unavená.

© 2017 Deník Anny. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky