Zápis n°9

17.07.2017

Jsem hlubokým oceánem ukrytým v mase, vnitřnostech a krvi. Moje voda je temná a dno je hluboko pod hladinou. Potápím se a plavu. Hledám známky života, které by se mohly objevit ve slané vodě, v potu, kterým je smáčené moje úsilí o žití života.

Nad hladinou se nadechuji a potápím se. Voda se pomalu dostává do nosu, oblažuje moje horké, rozpálené tělo. Do šneků mých uší se dostává slanost a tlak hlubin tlačí na můj mozek. Spojuji prsty do dokonalé misky, kterou se odrážím ve vodě. Sama se využívám ke svému pohybu. Překvapuje mne rychlost, s kterou zvládám plavat. Dno se mění, krátery a hory pod vodou. Světy, které nevidíme. Vůně, které necítíme. Jsem vesmírem oceánu, spatřuji místa, kam nikdy nevkročila lidská noha, místa, která jsou ukrytá lidskému poznání.

Při mojí poslední návštěvě na psychiatrii mi moje doktorka řekla, že všechno příliš analyzuji. Ale ano, má pravdu! Moje bytí je shrnuto do posuzování, soudím sama sebe. Příliš přísně. Třídím svoje pocity, zachovávám si myšlenky, které následně soudím. Jsem sama svým soudcem, obhájcem i žalujícím. Jsem vyčerpaná.

Snažím se přijímat svůj stav. Svojí nedobrost. Jsou dny, ve kterých je světlo a jsou dny, které jsou temné, bolestné a pošpiněné. Jsou chvíle, kdy cítím, že nemůžu dál. Že jediná cesta, kterou se mohu dát, mne dovede zpátky. Snažím se z ní utéct, ale je jasně ohraničená - plot strachu, neúcty k sobě samé, všech soudů, které jsou o sobě kdy pronesla. Dneska jsem měla panickou ataku, jednu z nejhorších, které jsem prožila. Kde je cesta ven?

Učím se každým dnem a nejhorší je můj strach ze strachu. Bojím se, že se budu bát. Že deprese, stavy, ve kterých jsem byla roky, že sebevražedné myšlenky, že hledání útěchy v jídlu, že moje vlastní duše, roztříštěná na milion střepů, po kterých chodím bosýma nohama, i když si v ruce nesu boty - souhrn miliardy věcí v mém vlastním vesmíru - se vrací a není úniku. Že zlepšení bylo pouhým přeludem. Můj život bude pustý a temný do té doby, než umřu přirozenou smrtí. 

Ikdyž jsem věřila, že deprese je pryč, tak teď fyzicky cítím, jak ve mně dříme a probouzí se při každém záchvěvu nejistoty. 

Pokud je unitř, tak ji mohu kontrolovat. Vzpírá se ve mne vlna vůle. Oceán naděje zaplavuje pusté hory a pouště. Chci bojovat. Můj život není prázdnou entitou a ani milion panických atak mi v něm nezabrání. Jsem připravená.