Zápis n°7

27.06.2017

Jestli jsou chvíle, kdy mám čas a chuť psát, pouze se mi nedostává dostatečné motivace,  tak pak existují chvíle, kdy se mi nechce vůbec nic a přesto podvědomě cítím, že by to byly chvíle nejautentičtější, chvíle, kdy bych dostála skutečnému obrazu Anny.

Osciluji na hraně mezi neustálým psaním, kdy odpočinkem nechť mi je spánek a studená sprcha ( v těchto letních měsících) a mezi reflexí zážitků.

Samozřejmě, že autenticita je mi nadřazenější, i za cenu toho, že z textu nemám dobrý pocit, za cenu kostrbatosti a neobratnosti. Jak je to možné? Jak je možné, že ve chvílích, kdy mi je nejhůře mě napadají nejlepší přirovnání? Je to zakoušením života? Mohlo by pak na těchto stránkách být napsané sladkobolně melancholické "stránky, které píše sám život"? Ale fuj, nechme melodramata jiným. Text, ze kterého by čtenáře bolely zuby a autora srdce. Hořká slza dojetí kape na klávenice počítače, zatímco autorka se schovává, tak se za své texty stydí. 

Tak takové pocity mám například dnes. Cítím potřebu psát, ale nejde to. Postupně vzniká frustrace, tak uvidím, kam až to spolu dotáhneme.

A je to tady. Jako kdybych se vrátila o rok zpátky. Jako kdyby mi praskla rovnou do obličeje ohromná bublina ze žvýkačky, bublina rozprsklá na tisíc lepivejch kousků, který mě dokonale obalily. Jsem uhřátá a upocená. Jsem unavená a motá se mi hlava. Jak mě může někdo nutit v tomhle stavu pracovat? Chodit mezi lidi? Nakupovat? Učit se nebo něco zařizovat. Jak můžu fungovat?

Celej semstr jsem se dost držela, chodila jsem do školy, jak nejvíc to šlo. Četla jsem a pravidelně jedla. Pila jsem hodně vody. Tak a teď to mám. Moje správná životospráva a psychohygiena je v prdeli. NEmůžu. Už prostě nemůžu. Poslední zkouška, schlus. A je to tady. Už jsem zase mimo. Jak to, že když si uvědomím, že velká část je za mnou, tak mi dojde, že ještě větší část je ještě přede mnou a zhroutím se z toho? Třeba jako o víkendu, dostala jsem migrénu a najednou jsem si uvědomila, že neusnu, dokud se nekouknu co musím tenhle týden zařídit kvůli erasmu. Manažerka Anna v tu chvíli zjistila, že nepodala papír, který vyžaduje její fakulta. Papír, u kterýho byl deadline do 31.5. Moje zpoždění je aktuálně 27. dnů. Co se dá v tu chvíli udělat? Doporučuju následující - hlasitě nadávat a zhroutit se v slzách v kuchyni na zem, kde se vyplatí chvíli řvát, bulet a křičet. Jo, je to super, dost to pomáhá. Tak a je to venku, slzy i to, že nemám organizační schopnosti. Ale kdo to nečekal?

No a pak ta chvíle, kdy se domluvím se studijní referentkou, ona řekne ať přijdu s papírem a já druhý den doběhnu na zahraniční. Ale bez papíru.

Tak se sama sobě směju, je to vůbec možný? Anno, ty jsi trapná!

Nebo když si kopíruju doklad z obou stran a pokaždý mi vyjede kopie o rozměrech 5x10 cm na papír A3. No tak proč ne, že jo, dyť já mám zlaťáků, tak proč bych si to nezaplatila.

Nebo když zjistím, že jsem měsíc nebyla na terapii a dostanu se na ní až za další měsíc. A pak je tu ta chvíle, kdy mluvím s mojí mámou, nakupuju jídlo v Lidlu (protože je levný) a potím se, jako kdybych běžela maraton.

Znám lidi, který mírný stres nutí k lepším výkonům, dokonce znám lidi, kteří žijí v permanentním stresu a vlastně jim to vyhovuje. Tak proč to já nezvládám? Proč se hroutím při pohledu na mailovou schránku, kde je uvedeno v předmětu mailu "upomínka/zpozdné/připomínáme"? Proč mám v knihovnách pokuty v součtu přes 700 Kč? Proč? Proč do prdele?

Proč se snažím být perfektní, zvládat všechno, proč?

A tak tu sedím, je mi hrozně, moje motivace a životní elán zalezl někam hodně hluboko (víme kam, že) a potím se. Dneska jsme viděla paní na zahrádce, která seděla zabalená do deky, já šla kolem a potila se z horka. Ne vy d ržím to. Nemůžu. A stejně nechci skončit. Jen chci, aby věci šly jinak. Abych se nerozkládala, abych zvládla normální den zdravýho člověka. Abych nebyla vyděšená z toho, když něco nejde tak, jak si představuju. Abych dokázala do svých plánů započítat lidský faktor. Svůj. Abych nebyla do prdele tak hrdá a přiznala si, že chybovat je lidský. Že je to v pohodě a mám na to právo. Že nemusím být dokonalá na to, abych mohla být milována. A hlavně - že je v pohodě nebýt v pohodě. Nebo snad musím mít permanentně dobrou náladu? Musím se furt radovat? Věřit, že to zvládnu?

Asi ne. Dovoluji si jeden večer pochybností, smutku a mrzutosti. Víc ne. Zítra ráno vstávám a vstávám s radostí, nesnažím se změnit svět. Jen sebe. Proto je to tak těžký.