Zápis n°6

22.06.2017

Ve chvílích, kdy si nejméně věřím, se cítím nejpřesvědčivější.

Otáčím se a vidím se, jak stojím na kraji světa. Můj svět je placatý, suchý a vyprahlý. Když prší, tak déšť dopadá na suchou hlínu, která nezvládá vláhu přijímat. Voda stéká v ohromných proudech a bere všechno živé, nic nezůstává. Není co by mohlo růst. Není kde.

Anna, kterou pozoruji stojí na kraji světa. Je opotřebovaná. Jasně vypovídající známky přílišného používání se projevují na tělesné schránce. Vlasy jsou tuhé a roztřepené, nepoddajné. Kůže je suchá a rozpraskaná. Ze ztvrdlé kůže na patách teče tmavá krev, která lepí a tak se nohy obalily hlínou a zbytky suché trávy, větviček a listů. Špína cest je zažraná, nohy unavené. Postoj nemocného, zkrouceného člověka jasně vypovídá o vyčerpání, kterými musela projít, než došla na toto místo. 

Vždycky jsem se bála výšek. Cítím, že nemám dostatečnou fyzickou sílu potřebnou pro jejich překonávání a zdolání. Ale teď se nebojím. Vím, že už o moc nejde. Pomalu se přibližuji k okraji. Cítím zatuchlý zápach, který vychází z propasti, nad kterou visím. Moje palce u nohou jsou na hraně. Soustřeďuji svoje úsilí do koordinace pohybů, kterými se snažím ovládat to, co zbylo. Uvědomuji si křehkost a zranitelnost své situace. Jeden nepatrný záškub svalu, jedno neopatrné nadechnutí nebo příliš prudký pohyb kotníku a zřítím se dolů. Proto pomalu nakláním hlavu, vysouvám bradu a snažím se podívat kam směřuji. 

Nevidím moc, příroda mi nenadělila bystré oči ani schopnost vidět ve tmě. Rozeznávám skálu, která je vlhká a studená, mokrá tak, že vlhkost neumožňuje růst rostlin, které by hned zplesnivěly. Pomalu se otáčím. Kdybych chtěla, můžu hned skočit, není potřeba ani tak velkého úsilí jakým je skok. Stačilo by se pomalu sklouznout po vlhké hraně, nechat se unášet tmou a čekat na dopad. Nejsem si ale jistá, jestli je to to správné rozhodnutí. Co kdybych se otočila? Co kdybych vykopala zavlažovací kanály? Stálo by mne to nesmírné úsilí, vždyť jediné co mám, je oblázek v kapse roztrhaných kalhot, jediné, čím bych mohla kopat je pravá ruka. A hlína je ztvrdlá a nepoddajná. Snažím se racionalizovat svoji situaci. Jsem ve slepé uličce. Respektive na slepém útesu. Moje rozhodování je snažší než jsem si myslela. 

Útes je mi smrtí, která ukončí pozemské trápení. Dojít nicoty, rozplynout se. Pohodlná varianta, která vyžaduje pramálo úsilí. Stačilo by pokračovat v tom, co dělám. Stačilo by jít dál, tak daleko jak to jen půjde. Těch pár centimerů bych během času mohla zvládnout.

Vyschlý svět je mým životem. Samo otočení vyžaduje značené úsilí, už jen pro to, aby se noha nepohnula špatným směrem a omylem jsem nespadla tam, odkud utíkám. Odchod je začátkem. Je potřeba začít znovu s tím málem, co mi zbylo. S nepřizpůsobivým materiálem. Konec konce a začátek nového. 

Asi to tak bude. Pocit smrti mi nikdy nebyl příjemným. Strávili jsme spolu na zemi tolik času, že už se mi víc nechce. Půlku smrti jsem si odbyla zde. Chtěla bych žít. Chtěla bych věřit tomu, že můžu.

Ve chvílích, kdy si nejméně věřím se cítím nejpřesvědčivější. 

Těžko se mi hledí zpátky, těžko se mi popisuje stav, ve kterém jsem setrvávala. Sama odolávám pokušení nevěřit. Sama hledám způsob, jak nebagatelizovat svoje pocity, jak se zorientovat.

To, že můžu zkusit alespoň trochu popsat, jak si myslím, že jsem se mohla cítit, přináší úlevu. Osobní prožitek skutečnosti přenáším do virtuální reality, která se ukazuje být těmto pocitům lepším útočištěm. Co pojmenuji se mohu pokusit přijmout. A pokud si nemusím nosit v srdci vzpomínky na svoji minulost, na chvíle, kdy jsem ležela celý den v posteli, koukala do stropu a přála si zemřít... Pak se cítím být lehčí. Ne přežívající, ale živá. Sama, ne opuštěná.

A cítím ten rozdíl.