Zápis n°5

11.06.2017

Zápis reflektující depresivní epizodu, která proběhla v roce 2016


Postupně zjišťuji, že chvil, kdy se mi daří cokoliv psát je zoufale málo. Nejspíš to souvisí s tím, že nejproduktivnější jsem v okamžicích, kdy se cítím na pokraji zhroucení, zranitelná a vyčerpaná.

Třeba jako dneska. Potřebuju být sama, únavou nemůžu mluvit. Rty mám seschlé a slepené, oči unavené. Vidím dvojitě. Ostření nefunguje, zoom mého těla se rozbil a zasekl. Nevidím nic. Ruce z papíru, nohy z olova, zpívá Nohavica v jedné své písni. Tahle píseň je soundtrackem mýho života, až na to, že moje ruce jsou ze zlata - nádherný a těžký jako kráva. Moje nohy unesou velký hovno. To, co mi dává sílu není jídlo, ani pití, ale sebelítost, která ze mě prýští jako láva. Koupu se v oceánu svých slz, olizuju svou slanou kůži a pláču. Zavlažuji mrtvé, křísím živé a hladím rozpraskané. Ruce visí podél mého těla, prsty zkroucené jako seschlá réva. Nehty vroubkované a roztřepené. Můj obličej je pokryt mazem, moje tváře jsou jeden velký bolák a z brady mi trčí vousy pokryté špínou. Z úst mi páchne, zuby mám černé a jazyk chlupatý. Hruď moje je propadlá, kůže pevně obepíná kosti, které se pohybují při slabém nádechu nahoru dolů nahoru dolů, klesají hlouběji a hlouběji, dotýkají se mého stařeckého srdce. Moje krevní řečiště je zdřevnatělé, zanesené jako zablácené zavlažovací kanály. Krev se nedostává tam kam má a moje končetiny odumírají. Nemůžu se hnout, ležím v kaluži zvratků a cítím puch z rozkládajících se nohou. Moucha dosedá na bércový vřed, prohryzává se až ke kosti a kost bere do svých nožek a odnáší pryč. Moje tělo patří do země mrtvých. Mělo by se odsunout za duší, která odešla už dávno. Nechce se mu. Zuby nehty se drží v zemi živých. Sice nejhlouběji jak to jde, ležím až pod červy, kteří po mně lezou a živí se mým masem. Ale pořád tu jsem. Pořád dýchám. Pořád chci dýchat.

Nechci umřít. Proč jsem to nechala dojít tak daleko? Proč jsem nezavlažovala, neplela? Proč jsem nechala vyschnout svoje srdce a shnít svoje nohy? Proč jsem si nevšimla, že se rozkládám a neudělala jsem s tím něco?

Myslím, že jsem se bála. Ve chvíli, kdy mi došlo, že ze mne opadává moje vlastní maso, že to, co vidím nejsou květy, ale kruhy vlastní krve - vyděsila jsem se. Vylekala jsem sama sebe a odmítla svůj stav. Uzavřela jsem se do svého nitra, sedla si ve tmě a zavřela oči. Uvnitř možná existuji, ale navenek jsem mrtvá. Možná, že v tomhle světě ze mě něco málo zyblo  - výškrabek z vany, kde jsem omývala svá zranění, pár buněk na ručníku, do kterého jsem otírala rozpraskané paty, vlasy na polštáři. Ale proč bych se tím měla trápit? Usiluji o nesmrtelnost - ta spočívá v rozplynutí se v nicotě. Necítím vůbec nic, radost a smutek jsou pro mě cizí slova, vyslovovaná potichu a s bázní. Ach, jak moc se liší můj svět od světa lidského. V lidském světě se střídají roční období a náladovost počasí je odrazem nestálosti lidské duše.
Můj svět - moje tělo.
Mé bytí - nicota.
V chvílích největší beznaděje cítím, že je potřeba udělat další krok. Už nevydržím další den. Hodinu. Ani minutu.