zapis n°14

16.09.2017

Úplně poprvé, kdy se trochu bojím, trochu se stydím, trochu se děsím. Poprvé, kdy mi přijde něco příliš osobní, příliš citlivé, čerstvé a živé.

Vracím se, zpátky, pak krok dopředu a zase zpět. Celý můj život je takový trapnotaneček, taková malá eskapáda s nejasným výsledkem. A tak balím kufry. A snažím se zachovat si zdravý rozum, odjet, přežít, změnit co je potřeba změnit. A vrátit se. Chvíle radostné, procházky, vaření, návraty a odjezdy. Sounáležitost s okolím, přírodou a lidmi. A pak chvíle, které jsou pouze fázemi, ale trvají déle než čekání ve frontě na kávu, na zaplacení v supermarketu nebo v čekárně u lékaře. Chvíle, které jsou jen okamžiky života, ale trvají celou neohraničenou věčnost. Kdy skončí? Kdy se podívám na svoje ruce a budu moci zkonstatovat, že to jsou moje ruce, ne ruce Anny. Nevím. Následuje zápis z jedenáctého dne tohoto měsíce. Zdá se to být tak dávno.

11/9/2017

Nejsem si jistá, jestli jsem schopná přežít lidskou interakci. Moje schránka se pro tento způsob komunikace zdá býti příliš chatrnou. 

Před deseti dny jsem dobrala antibiotika, která jsem dostala kvůli angíně. A stav k dnešnímu datu obsahuje následující: bolesti podbřišku, průjem, bolest v oblasti levé ledviny, bolest zad, zelená hlenovitá rýma, která trvá už tři týdny, opar v nose, boule - kulička na pravé straně pod kůží pod bradou, jsem oteklá a zahleněná, přibírám na váze, deprese, úzkosti, vnitřní horkost. Rozpadající se hromada sraček, to jsem já. Těší mne. Budu tu s vámi do té doby, dokud mne samotnou temnota nepohltí. Moje nejistota nesjednotí všechny mé démony a já se nezhmotním v nirváně. Jsem zničena.

Už nemůžu dál. Už si víc sama neporadím. Čaje nefungují. Doktoři nefungují. Proč jsem stále tak zničená? Bolí mne nohy, jako kdybych ušla tisíce kilometrů po různých zemských površích. A stále doufám, že antidepresiva fungují, věřím tomu, nedovedu si představit, jaký marasmus života bych bez nich zažívala. A tak přežívám. Snažím se ráno vstát a fungovat. Snažím se pravidelně jíst, protože vím, že bych měla - ale všechno jídlo chutná stejně, jednolitá hmota, řidší nebo hustší, více náročná na spotřebu energie kvůli nutnosti žvýkání, anebo se můžu spokojit s jednoduchým polknutím a přesunem potravy do mého zažívacího traktu. A tak jsem tady, tady mne máte, vyvrhela, oteklou kouli rýmy. Těší mne, jsem hromada sraček, a kdo jste vy?