Zápis n°11

Zkus nepřemýšlet. Být potichu a naslouchat. V hlavě mi brzčí, v uších hučí a spánek to všechno strašně ruší.

Úzkost posledních dní byla krutá. Mučívě svíravý pocit na hrudníku, tísíc úkolů a jen jeden život, nepřehlednost a zmatek. Bolest rukou, kloubů a strach z budoucnosti. Když mi je líp, tak souhlasím s tím, že "radost je vědomá volba". Skoro jako Pikachu. Volím si tebe, radosti! Ale co když to nejde? Neni jednoduchý přijmout svou slabost a bezmocnost. Volím si tebe, radosti. Ale z mýho pokebalu nevyskočí radost, ale smutek a nicota. Hm, tak nic. Zkusím to příště.

Dejte mi práci. Kam můžu chodit podle svých potřeb, pracovat z domova v době, kdy mi to nejvíc vyhovuje, práci, kde se nemusím účastnit kolektivních oslav a smalltalků. Dejte mi práci. Chci pracovat. Chci. Kdo mě zaměstná? Holku bez zkušeností s úzkostma, bipolární poruchou a depresí? Kdo bude shovívavý k pracovníkovi, který nepřijde do práce, protože nemůže, ale není to horečkou? Kdo se mi u pohovoru nevysměje, kdo podpoří a neodsoudí? Kde budu mít v létě možnost pracovat brzo ráno a večer/v noci a spát ve dne a v zimě naopak? Útočiště a vědomí vlastní sebehodnoty nalezené ve vlastním výdělku, který respektuje biorytmus jedince a jeho potřeby. 

A tak natírám. Natírám s radostí, vysílená a vyčerpaná. Unavená tak, že v noci spím i bez léků, upocená a špinavá. Úzkostlivá, vyděšená z neúspěchu a pochybení. Ale snažím se. Překonávám sama sebe, každý den, co ráno vstanu. Každý den, který nestrávím zavřená v domě. 

Asi vypadám jako hypochondr, ale moc dobře chápu, že věci, které mne trápí nejsou "skutečné", ale pouhými projevy psychiky. A tak se mi škubou svaly. Třesou ruce. Hučí mi v uších a svírá se mi hrudník. Tak jo. Prostě to tak je. Teď. Ale ne navždycky.

Včera jsem si všimla miniaturní pihy, která má nejasně ohraničený okraj a trošičku vyrůstá nad povrch ostatní kůže. Panika. Mám nádor! Ta piha je určitě rakovina. A všechno co cítím, je z toho. Chvilka temna před očima a racionalizace - ne. Je to piha. Uklidni se. Tohle určitě není rakovina. Proč tohle všechno dělám? Nechápu to. Můj mozek se řídí sám. Je super, že v noci nemusím myslet na to, aby mi tlouklo srdce a já dýchala, ale proč se sám řídí i ve dne? 

Přála bych si mít kontrolu sama nad sebou, orientovat se v sobě, zastavit podivné projevy a "hodit se do pohody". Vybrat si radost a mít pokebal, z kterýho vysokčí pokemon a ne ten zbytek.