zápis n.19

27.11.2017

Tenhle týden jsem se koukla na to, kolikrát si někdo zvídavý rozklikl můj blog. 143x. Slovy. Stočtyřicettřikrát. Za jeden den. A já si říkám, proč to ty lidi dělají?

Dneska jsem v Polsku dva měsíce. 

Dneska je to dva měsíce, co jsem nasedla do polskegobusu v Praze a odjechala směr sever a nekonečno.

Dneska je to první den, kdy jsem sama trefila z centra Gdańsku na hlavní nádraží.

Dnešek je jeden z mnoha dnů, kdy jsem bojovala s nervozitou a strachem. Dnešek je jeden z mnoha dnů, kdy si na konci mohu pogratulovat, protože jsem navzdory všemu zvládla si ten den užít, dovolila si ho prožít a dovolila jsem si užít si zasloužený odpočinek.

V mém životě jsou mezníky, které jsou jasně viditelné - naučila jsem se číst, dostala jsem menstruaci a změnila se v ženu, ukončila jsem gymnázium s maturitou, udělala přijímačky na VŠ, odešla z domova a zase se vrátila. Odjela na Erasmus.

Stejně tak jsou mezníky mnohem meznější, ohraničující mnohem důležitější momenty, které se vidět nedají. První zpověď. První sebevraždená myšlenka. První depersonalizace. První psychoterapie. První bytí sama se sebou. První deprese. První uvědomění si spirály strachu, beznaděje a zoufalství. Hm, srandička, protože tohle vlastně nic neznamená. Tohle jsou jen průvodci, kterým jsem se rozhodla se svěřit. Mým skutečným prozřením byly naprosto jiné věci a situace.

Mým prvním mezníkem bylo poznání, že se něco děje. 

Mým druhým mezníkem bylo přijetí situace a pokus se ji začít řešit. 

A mým třetím mezníkem, bránou z království jménem psychická nemoc, dálnicí z šedé země beznaděje a pouště duše, je pochopení vlastní síly. Která spočívá v přijetí bezmoci. Nedobrosti a nemoci. Nemohoucnosti a potřeby. 

Přijala jsem svoji nemoc za svou. Je to část mé duše, mé osoby. Utváří to, čím jsem, čím kdy Anna byla, čím jsem si kdy prošla. A proto už není démonem, který mnou zmítá, není neočekávaným hostem v nejnevhodnější chvíli. Bojovala jsem těžký zápas. Vystavena tmě, bolesti a nejistotě jsem krotila nestvůru mnohem větší než jsem já kdy byla. Bojovala jsem tak, že jsem cítila, jak potím krev. Ve chvílích, kdy jsem prohrávala jsem slyšela, jak mi křupou kosti. Ve chvílích, kdy jsem vyhrávala jsem cítila, jak rostu. Zakořeněná hluboko, rostoucí vysoko, košatící a rozpínající se. Protrhnout strop, pustit světlo vnitř, utvořit prostor pro vláhu a zeleň. Až jsem byla větší, silnější, rozmanitější, než jsem si kdy mohla představit. A deprese, černá chobotnice usazující se uvnitř, svazující chapadly veškeré aspekty bytí, je zkrotlým mazlíčkem. Kapesní vydání strachu, které se šikovně vejde do kabelky či příručního zavazadla, pokud je potřeba cestovat. Je něčím, co si stále nesu. Po mnoha neúspěšných, ba dokonce marných a naprosto směšných pokusech o osvobození, jsem se rozhodla ji přijmout do života. Představit rodině a přátelům, učinit ji oficiálním partnerem. Je černým uhlem, který zůstal po mé staré duši, když jsem shořela a znovu povstala jako Fénix. Nesu si s sebou prach, uhel a škváru. Občas řeže, občas pálí. Připomíná mi kým jsem byla, kým jsem. Ale už mně nedefinuje. Role se otočily. Vládnu svou vůlí, myslí a duchem.

A to je ten třetí. Můj třetí mezník. Uvědomění si možnosti žít navzdory všemu.