zapis n.17

07.10.2017

A pak jsou dny jako dnešek. Vědomí na rozhraní dne a noci, srdce napěchované emocemi k prasknutí, stará známá písnička zaseklá v hlavě. Znova a znova. A tak jedu. Pryč. Pryč z místa a blíž k sobě. Postupně mi dochází, proč dělám to, co dělám. Je to cesta. Cesta k sobě.

Vždycky jsem si myslela, že jsem tady. A pak mi došlo (před chvílí), že jsem vlastně někde úplně jinde. Soustředěná mimo sebe. Chtěně odervaná. Vylovená z moře na pláž, zmatená. Rozlítostněná.

Dneska jsem byla u moře. Ne ve městě, na kraji, ale uprostřed rozhraní. Tady je moře, tady začíná něco mnohem většího než si dovedu představit. Tady končí můj svět a začíná nepoznané. Slaná chuť vzduchu, racci, písek a tráva rostoucí na pískových dunách. Jak vnitrozemní člověk jsem, jsem pochopila hned při prvním pohledu za horizont. Něco mne tlačí. Jdi dál, buď v pohybu. Hledej vodu, jdi do lesa, nespokoj se s ordinérností nebo průměrností. Chceš žít život? Tak ho přijmi, projdi katarzí utrpení a samoty, vydej se na místa duše, kam se nikdo jiný než ty nedostane. Jsi chrámem. Jsi svatým místem. Jsi bytostí milovanou a omilostněnou. Přijmi a nech jít. Jsi jedinou bytostí, která tě může učinit šťastnou.