zapis n.16

05.10.2017

A pak tu jsou ty dny, kdy člověk usne během nastavování druhýho budíku, vteřinu mezi sedem a lehem. Hodiny straveny ve frontě na Erasmus kancelář, desítky minut straveny ve špatný frontě a uvědomění si, ze špatná fronta je ta, ve který stojíte, přijde pět minut před zavírací dobou správný kanceláře a deseti lidma v tý jiný. Fronta tak dlouhá, že v mezičase usnete a probudíte se po dvaceti letech, zjistíte, že máte doktorát z literatury a publikovali jste tři knihy, za hodinu máte vyzvednout děti ze školky a koupit žrádlo pro psa, protože došlo. Dny, kdy v menze za 120kc dostanete hnusnej řízek z mikrovlnky a bujon z pytlíku ohřátý tamtéž, případně suchou bagetu rozpečenou v mikrovlnce, ve který je jedno kolečko salámu rozpůlený na půl a k tomu nechutný kafe z automatu.

Dny, kdy si uděláte super mejkup, a on během pár vteřin po odchodu z bytu udělá mejkdown, kvůli alergický reakci, a po zbytek večera vám brečí oči. 

Dny, kdy se dojdete zeptat do kolejní administrativní kanceláře, kde máte zaplatit kauci za nájem, řeknou vám, že na rektorátu a na rektorátu vám řeknou, že na koleji a v erasmácký kanceláři pak pláčete na rameni hrozně milý pani, ta zvedne telefon, zavolá do tý stejný kolejní administrativní kanceláře, zeptá se na kauci a řeknou jí, že to přece samozřejmě máte zaplatit na koleji, ne?

Dny, kdy máte schůzku ohledně kurzu polštiny, rozřazování do pokročilých proběhne na základě prohlášení: "Kdo mi rozumí se mnou půjde na chodbu a domluvíme se, kdy se my pokročilí budeme scházet." Přihlásí se Ukrajinec, Rus, Mongol a jedna holka z Kazachstánu, který umí říct: čéšč. Dny, kdy kluk verbálně útočí na naši novou učitelku za to, ze mu dali (někdo, někde) hodnocení na B2 a ne C1 a bezprostředně potom nerozumí větě: "Sejdeme se v pondělí v šest večer." Dny, kdy jdete do obchoďáku koupit polštář a hrnce a půlka skupiny se ztratí a ta druhá se hledá do ty doby, než obchoďák nezavře. Dny, kdy vám řeknou - najděte si kurzy od profesorky Badyda, a vy najdete placený kurzy polštiny s dva roky starým datem. Dny, kdy jdete běhat, abyste to ze sebe dostali, a na tý schůzce, kam jdete potom, a kam jde i ten Ivan a jeho parta, jste půl hodiny zticha a posloucháte, jak se ostatní baví rusky a místo záležitosti deseti minut, sedíte hodinu a půl s blbcema (a vám dojde, že s nima budete trávit každej tejden tři hodiny na kurzu po dobu pěti měsíců). Kde probíhá konverzace (doslovný přepis): 

Ivan: Kurz má dvacet hodin.

Profesorka: Kurz má šedesát hodin.

Ivan: Dvacet hodin na pět měsíců, to je dost málo, ne?

Profesorka: Kurz má šedesát hodin.

Ivan: Takže dvacet dnů.

Profesorka: Šedesát hodin, tři hodiny týdně.

Ivan: Dvacet dnů, vždyť to říkám.

....

 a po pul hodině útrpnýho mlčení se zvednete a zakřičíte na ně ( průměrnou polštinou): "Budete se tu bavit jen rusky nebo co?!" A týpek Ivan vám odpoví : "Třeba česky." A vy řeknete: "Tak to máš dobrý." A pak se vás ukrajinec zeptá "jsi z prahy" a ty řekneš "ne, ale studuju tam" a on řekne "takže jsi se tam narodila" a ty řekneš "ne, jen tam studuju" a on řekne "takže bydlíš blízko prahy" a ty řekneš "jak se to vezme" a on řekne "takže čeština je vlastně stejná jako polština". A pak tam přijde kluk, kterej se anglicky dožaduje zařazení do skupiny pokročilých, protože jeho matka je Polka. A po hodině jste tak strašně nasraný, že se skoro rozbrečíte úplně přede všema a pak máte celej večer výčitky, že jste ho všem otrávili (přičemž většina to ani nevnímá, protože se rozhoduje, jestli pojede vlakem nebo tramvají a to jsou dlouhý diskuze, u kterejch stačí říct: tak jdeme, ne? a stojí se ještě dvacet minut na místě a vypráví se příběhy.)

A pak je den, třeba jako dneska, kdy se tohle všechno stane najednou (!) a je to tak ubohý, tak strašně ubohý, až je to vlastně směšný.