zápis n.15

03.10.2017

A pak jsou chvíle, kdy člověk sedí na terase, pije čaj se zázvorem a medem, kouká na sídliště, nad kterým lítají racci. A najednou to vím, doma je tady, ne někde, nebo támhle, ale tady. Protože moje doma jsou všichni v mém srdci a srdce mám tady. Cítím jak mi tepe, jak rozhání krev a pracuje. A tak jsem najednou doma. Smířená. Doma je tam, kde jsem já a moji milovaní. A protože ti jsou vždycky se mnou, tak je vlastně úplně jedno, jestli jsem za oceánem, v Polsku nebo za rohem. Protože nejsem sama. Nikdy jsem nebyla. Nikdy nebudu.

Jsem požehnaná. Skrze světlo tohoto světa přichází láska. Nejvíce milovaná. Ve chvílích, kdy jsem nejubožejší z ubohých, ve chvílích, kdy je všechno v pořádku a stejně pocítím nával úzkosti, ve chvílích, kdy pláču a v horečce blouzním a ležím na posteli potopená v moře vlastních slin a hlenů, které mi vytékají z obličeje. Ve chvílích, kdy se cítím nejhůř, je milost nejsilnější, láska nejvzácnější. Moje strachy, úzkosti a myšlenky, vše co na sobě nesnáším, vše pro co sebou opovrhuji - je mou posilou. Jsem solí tohoto světa, jsem jasem a září, která vyvěrá ze zničené duše, z míst, kde je utrpení životem a nicota nápojem. Jsem popel, kterému byla vdechnuta forma, duše vsazená do kamene. Jsem láskou, milosti a nadějí. Jsem silou. Jsem bytost krásná a milovaná, bytost nade vše cenná a omilostněná. Jsem jedinečná ve své ubohosti a ubohá ve své výjimečnosti. Jsem jediná s mými prožitky. Jsem jediná svého druhu, Anna, ze země zplozena, z ducha počatá, Anna z míst světa, která nikdo nikdy nespatřil. Jsem poskvrněna dědičným hříchem, ale právě díky poskvrnění si mohu plně prožít čistotu. Jsem vodou a kvasem, vůní květin. Má kůže je měkká a hebká, má tvář je růžová a čistá. Moje ruce jsou ruce mistra tvořící život, bílé a hladké. Mé nohy jsou sloupem, který nese nebeský palác. Jsem bohyně ukryta v sobě, neviditelná a přesto zářící. Mé prsty jsou něžné, citlivé a krásné. Dotýkám se světa, čuchám, ochutnávám a žiji.

A pokud nejsem, pokud jsem jen představa, tak ať. Pokud se rozplynu, tak ať vzduch voní jako moje vlasy, ať je ranní rosa mými slzami. 

Chci žít. Janis Joplin jednou řekla:

"Tomorrow never happens. It's all the same fucking day, man."

" Zítřek se nikdy nestane. Je to ten stejnej posranej den, kámo."

A má pravdu. Nikdy nebudu žít zítra, jediný, co se mi nabízí je žít dneska. Nejlíp jak to jde. Sportovat, bavit se, odpočívat, číst, učit se, dělit se, starat se, těšit se, radovat a pozorovat, objevovat nové, jít do školy jinou cestou, pochválit pěkný šaty, vlasy, make up, poděkovat v obchodě, usmát se na cizího člověka, pustit si dobrou hudbu, ležet v posteli, psát a pít čaj. Nepřemýšlet nad ničím v jiném měřítku než je tady a teď.

Nejde mi to vždycky. Ale někdy jo.