Volání o pomoc tenké jako vlákno pavučinky

Po nějaké době jsem se smířila s tím, že jediný způsob, jak se vysvobodit je spáchat sebevraždu. Není cesty, jak říct hezky "spáchat sebevraždu". "Udělat sebevraždu" se moc nehodí, trochu to zní jako nějaká instalace fantasmagorické výstavy. Zároveň cítím potřebu vysvětlit počáteční větu.

Po nějaké době jsem se smířila s tím, že jediný způsob, jak se vysvobodit je spáchat sebevraždu.

Tohle není nahodilé spojení slov, která z čista jasna dávají smysl. První dvě slova jsou naprosto oprávněná, není to jednorázové rozhodnutí. Anna, která trpí depresí a má sebevražedné myšlenky nejdřív prozkoumává terén, doufá, že okolí zachytí nepatrné náznaky volání o pomoc. Jenže to je hrozně těžká situace pro všechny. A hrdinové obou stran příběhu jsou lapeni v tzv. patové situaci. Nejenom z důvodu toho, že Anna je vlastně šíleně zmatená, neví co se děje a co by jí mohlo pomoci. 
(A to, že kdysi už prožívala podobné jí dojde až o mnoho měsíců později. A to, proč se tak stalo jí dojde až po letech soužení.)

 V jedné mojí oblíbené knize jde hlavní hrdina zachránit svoje rodiče po obloze, eh, pardon, po vláknu pavučinky. Na první pohled vůbec nebylo znát, že po něčem kráčí. Člověk se musel trochu zadívat, přimhouřit oko - a ejhle! Stejné to je s voláním o pomoc od Anny s depresí. Někdy je totiž tak slabé, že možná není skoro slyšet. Je možné, že někdo řekne "Ale no tak, tak měla volat hlasitěji! Jak ji mám slyšet?!". A já se ptám - mohli bychom si místo téhle věty říci "Mohu naslouchat bedlivěji?".

Když mám horečku, tak se vždycky najde někdo, kdo mi přinese léky, nabídne mi svůj doprovod k lékaři a stará se o dostatečný přísun tekutin na dny dopředu. Cítím se opečovávaná. Ještě se mi nestalo, že bych se dozvěděla "Ale prosím tě, tak máš 39°C, tak nebuď přecitlivělá a běž do školy." Nebo "No jo, angína, ty jsi si vždycky brala věci víc osobně." (Můj osobní názor je ten, že fyzické problémy jsou mnohem měřitelnější než ty psychické a tak jsou lépe klasifikovatelné a proto i lépe srozumitelnější pro ostatní..)

Věty, které jsem slyšela od lidí, když jsem se jim svěřila se svými problémy a s diagnózou:

"Ale, no tak si to neber."

"Jsou ty léky nutný? Nechceš zkusit pít čaje na uklidnění?"

"Ty jsi byla vždycky přecitlivělá."

"Nesmíš si to brát osobně."

"Je nutný se s tim léčit? Nemůžeš si s někým popovídat?"

Věty, které by mi pomohly, abych neztratila odvahu se svěřovat se svými problémy a s diagnózou:

"Děkuju, že mi důvěřuješ natolik, že jsi mi tohle řekla."

"Jestli ti ty léky pomáhají, tak je v pořádku, abys je brala."

"Mrzí mne, že se takhle cítíš."

"Je něco, s čím ti můžu pomoct?"

"Kdybys chtěla, tak se mi můžeš ozvat."

Nevím, jak je to možné, ale většina lidí intuitivně zaplula do druhého odstavce. A tak se mi dostalo pomoci, pochopení. Pro mě bylo nesmírně důležité, abych cítila, že na "to" nejsem sama. Vést válku s depresí jsem se rozhodla já, ale nikdy bych ji sama nevybojovala. Deprese je nemoc, která mně zavřela do klece ze skla, viděla jsem ven, ale byla jsem sama uvnitř, v prázdnotě, kde jsem nesnesitelně dlouho přežívala. A ta pomoc zvenčí - to jsou ty chvíle, kdy jsem věděla, že to nesmím vzdát. Že tu mám lidi, kterým na mě záleží, že musím bojovat.

Slova pochopení, soucitu, chvíle empatie - stačí, že jsem mohla plakat a oni podávali kapesníky. Je to rok a půl a když tohle píšu, tak se chvěju. Věřím, že až to bude deset let, tak budu vzpomínat a plakat. Protože jsem ve svých dvaceti letech stála na cestě, kde jsem si mohla vybrat kudy jít. Mohla jsem zvolit smrt anebo život. A já si vybrala život. A on ten jsem pak bojovala. Rvala jsem se zuby nehty, a když jsem nemohla, tak jsem se nechávala nést na vlně boží milosti. 

Pamatuju si na den, kdy jsem brečela několik hodin v kuse a ležela na posteli, ruce pod hlavou, kolena skrčená a přála si umřít.

Pamatuju si na den, kdy jsem oslavovala, že jsem vstala z postele, oblékla se a sama si udělala snídani.

Být nemocný je strašně těžké. Ale být s někým kdo je psychicky nemocný - abych byla upřímná, pokud bych já byla v situaci, že bych byla zdravá a někdo z mojí rodiny nebo okolí by měl stejnou nemoc jako já - nejsem si zas až tak jistá, že bych byla tak tolerantní a podpůrná, jako je okolí k Anně. O to víc si vážím těch, kteří tohle dokážou bez zážitku osobní zkušenosti. Prostě z dobroty jejich celého, velkého, všeobjímajícího srdce. Kdyby existovalo univerzální řešení, asi bychom už byli všichni zdraví, šťastní a spokojení. Ale není. A jediné, co mohu nabídnout je tohle - pojďme věřit ostatním, že ví, jak se cítí. Nebagatelizujme pocity. Nesrovnávejme se svými zážitky. Věřme lidem, kteří se nám svěřují. Naslouchejme a zkusme být citliví. 

A poslední věc - je v pohodě nebýt v pohodě.