Zápis n°1

18.05.2017

Úplně první zápis z mého skutečného deníku, který jsem začala psát v červenci 2016. 


Jsem strašně unavená. Dobitá k zemi.

Shozená z útesu. Cítím, jak padám. Cítím hloubku strže, do které jsem spadla. Hluboko vevnitř. Stejně hluboko je moje srdce. Necítím nic. Přemlouvám se k pláči. Vnímám ho jako prostředek očisty. Nejde to.

Sedím sama, hluboko v sobě. Nechápu co se děje. Jako by mi někdo zaživa vyrval srdce z hrudníku, naporcoval ho, dal do tvořítka na led, zalil vodou a zamrazil. Piju nápoj ze svého srdce, vidím ho, cítím vodu na rtech, uvědomuji si, že polykám. Ale vím, že uvnitř není. Nezbylo ve mně nic, čím bych mohla cítit. Nezbylo ve mně nic, čím bych se mohla cítit jako lidská bytost.

Chvíle, kdy jsem si vyrvala srdce, se mi pořád vrací. Vzpomínám si, že to pro mě byl takový šok, že jsem nic necítila. Držela jsem ho v dlaních. Bylo velké, hluboké a teplé. Kvalitní materiál. Po rukou mi až po lokty tekla moje vlastní krev. Cítila jsem, jak tepe. Vně mně. Zatekla mi pod svetr a pomalu stekla až na paže. Ze srdce, z mého srdce trčely tepny a žíly, které se ohnuly k zemi a zbylá krev se vyřinula na moje nohy. V tu chvíli jsem pochopila vážnost situace. Položila jsem svůj kus do sklenice od okurek a zavíčkovala jsem. Celou podivnou dekoraci jsem položila na noční stolek. Od té doby jsem se vždy při probouzení a usínání koukala na svoje srdce v zavařovačce. Věděla jsem, že kdysi bylo moje, umožňovalo mi prožívat různé emoce a jen díky němu jsem byla jako ostatní schopná smát se, plakat a cítit lítost nebo nadšení. Vzpomínala jsem na to, jak mi bylo, když jsem ještě srdce měla a cítíla jsem jeho tep. Stačilo nahmatat. Mohla jsem se cítit, kdykoliv jsem potřebovala. Kdykoliv se mi zachtělo. Na krku, na zápěstí, v tříslech. Rozmar.

Vždycky jsem věděla, že tam je.

A teď jsem viděla, že tam není.

Že je jinde.

Protože jsem neměla srdce, začala ze mě postupně vyprchávat zbylá krev a já postupně zšedla. Projevilo se to tvrdnutím kůže, zahalením zbytku mého ubohého těla do tuhé schránky, která nenechala prostoupit nic dovnitř a nic ven. Zpětně jsem si uvědomila, že jsem prostě během pár měsíců zkameněla.

Všechno co ve mně zbylo, vyprchalo. Jediný pocit zůstal - nechuť žít. To je to, co nahradilo kráter v hrudníku, usadilo se hluboko uvnitř, zarostlo místo po chybějícím srdci. Mezitím mi zkameněly nohy a já nemohla vstát, chodit. Pak mi zatuhly ruce a já musela přestat s mými zájmy a oblíbenými činnostmi. Se vším, co mne kdy bavilo. Nedokázala jsem udržet v ruce knihu. Prohlížela jsem si ruku proti světlu a ze světla nezbylo nic, co by se dostalo k mým očím. Zjistila jsem, že místo nehtů mám tuhé šupiny a místo článků prstů malé oblázky, které se při každém pohybu příšerně klepou a bylo jasné, že se každou chvilku rozsypou po podlaze a už svojí ruku nikdy neposkládám. Moje ruce nemohly nic. Nejhorší byla mžurka, která se mi udělala přes oči a přes kterou nebylo nic vidět, jenom tma. Nakonec se mi na uších udělala blána, která rezonovala při rozhovoru tak mocně, že měnila význam slov a vět.

Z "jak se ti daří?" se stalo "nesnáším, když mě otravuješ". Z "přijdeš taky?" bylo "tak jsi se vnutila". Z "mám tě rád" bylo "zase si vynucuješ lítost". A nakonec to nejhorší a nejpalčivější. "Miluju tě" se proměnilo v "zůstávám s tebou jenom z lítosti".